Brontosauři na Boskovicích

Jak to bylo na boskovickém hradě s Brontosaury před námi přesně nevím. Vím jen, že to bylo spojené s nějakou ostudou a na hradě se o tom moc nemluví. Nikdo z těch lidí, o které se jedná, dnes už v Hnutí není. Pochopitelně budu psát spíše o tom, o čem něco vím, tedy až o působení naší skupiny. Letos jsme byli na boskovickém hradě už šesté léto, a tak je na co vzpomínat. Hodně lidí se mě ptá, jak jsme se na hrad dostali a jak to začalo. Je to prosté: Jednou (na jaře 1994) jsem obepisoval asi 12 moravských hradů a zámků s dotazem, zda by přijali pod svou střechu a na stravu skupinu asi dvanácti středoškoláků a vysokoškoláků, kteří by tam zdarma pracovali a večer by měli svůj program. Jediný, kdo mi odpověděl, byl boskovický kastelán, že jídlo nám proplatit ani zajistit nemůže, spát je kde a práce je dost. Tak jsme jeli.

Že je na hradě opravdu krásně, snad nemusím nikomu vykládat. Každý to vidí. Asi si také vzpomenete na filmy Sedmero krkavců nebo Černou fortunu, které se tu natáčely. No a tak jsme sem začali jezdit pravidelně. Prázdniny, víkendovky...... . O půl roku později (jaro 95) jsme se zorganizovali jako základní článek Hnutí Brontosaurus Srostlouch Obecný.

Svérázný pan kastelán, který nás nakazil láskou k tomuto hradu (ještě předloni se do telefonu hlásil se slovy: „Tady hromada kamení, slyším!“), měl pravdu. Práce tu bylo a je dost. Od jara začínáme vyvážením suti, která popadá z hradeb přes zimu, vysekáváním zeleně rostoucí ze stěn v její těsné blízkosti. V létě těsně před sezónou se pokračuje stavbou, opravami a nátěry zábran a schodů. Během léta se natírají šindelové střechy, pokračuje se ve vysekávání zeleně, budují se místa pro posezení a opravuje se vše, co chátrá. Hrad se připravuje na festivaly, countrybály a další velké akce. Na podzim se uklízí po sezóně a ve sklízí a zazimovává. Mimo těchto pravidelných činností ještě pomáháme řešit likvidace havarijních stavů a jednorázové projekty. Na letošní a příští rok je takovýmto projektem vydláždění splavované jižní cesty na hradě, nebo obnovení výpadové branky a pěšiny k městu.

Už jako ZČHB Srostlouch Obecný jsme výrazně přispěli k rekonstrukci staré požární nádrže, vybudování „popraviště“, úpravy vstupního traktu, stavbě kovárny, dřevníku a při řadě dalších oprav. Od roku 1996 pořádáme (nebo alespoň spolupořádáme) mimo akcí pro naše stálé členy i Prázdniny s Brontosaurem pro veřejnost a sem tam i nějakou tu víkendovku. Sečtu-li všechnu práci, která se tu udělala, je ji docela dost.

Dnes, když se postavím na hradě na prakticky kterékoliv místo, vždy vidím alespoň jedno zábradlí, schody, zeď nebo část stavby, které jsme pomáhali budovat nebo opravovat. Myslím, že toto je to pravé místo, abych poděkoval všem, kdo nám s tím pomohli, zejména pak těm nejstálejším. Nesmím zapomenout ani na ZČ Orchis, Oikos a Svobodné pány Hukvald, kteří pohostinnosti boskovického hradu rovněž občas využívají za náležitý kus ruky přiložené k dílu.

Hrad během šesti let, kdy jsme to mohli sledovat, prodělal značné změny, stejně jako nabízené služby pro návštěvníky. Zpřístupnila se expozice, otevřelo občerstvení. Provozní doba se prodloužila o tři hodiny denně (na 9-18h) a rozšířila o pondělky, vánoční a silvestrovskou prohlídku.Místo původních hodinových prohlídek, konaných jednou až dvakrát za hodinu, sešli li se více než 10 návštěvníků, dnes může jít každý na samostatnou prohlídku s průvodcovským textem v ruce hned jak přijde a na jak dlouho chce. Program hradu je dnes nabit jak akcemi pro menší skupinky [od 20 do 120 lidí (svatby, oslavy .... )], tak i akcemi většími, jako je hradní jarmark, kastelánský den, countrybály, dětský den, Folky-nefolky, Unijazz, Dort pro Brontosaura ... .Na hradě šermíři vyvolávají hradní duchy, před hradem po celý měsíc slovutný rytíř své jezdecké a bojové umění a na  promítání filmů, které si návštěvníci na místě zvolí, sem od letoška zavítává pojízdný kinematograf.

Vrátím-li se k našemu působení a ubytování na hradě, musím rovněž konstatovat řadu změn. Nejdříve jsme spávali společně s kastelánem v dnešní expozici (během Dortu nebude přístupná). Pak s ovšem zpřístupnila veřejnosti a my museli pryč. Vybudoval se byt kastelána a opravila budova, kde je dnes občerstvení, a tak jsme spávali v občerstvení. Ale pak začalo občerstvení sloužit návštěvníkům a my se museli přes den odstěhovat a na noc vždy nastěhovat. A tak přišel kastelán s nápadem (mimochodem to byl také ze značné části můj nápad (ale no tak Pájo, víš co samochvála - pozn. red.)), že by se pro nás mohla upravit jedna zdevastovaná místnost ve vstupním traktu. A tak chlívek, kde předchozí správcová, paní Švecová, mívala krávu, a kde za dešťů tekla v pramínkách voda po stěně stvořené rostlou skálou, se začaly dít věci. Ještě dnes mě bolí záda, když si vzpomenu na jaro 1996, kdy jsme víkend co víkend od Velikonoc do prázdnin jezdili dřít na „své“ místnosti. Vybourat shnilý strop a propadlou podlahu, postavit zděnou stěnu před tou kamennou, obnovit zazděné dveře, zazdít ty stávající, omlátit plesnivé zbytky omítek, probourat průchody, odvodnit, vysušit, vybetonovat, zavést vodu, elektřinu, plyn, položit stropní trámy a dvě podlahy, postavit schody, postavit schody, probourat a osadit okénko, vše omítnout (zalít kytky, nakoupit, nakrmit myš a rybičky - pozn. red.) .... a je to. Slouží nám čtvrtým rokem a mnozí z nás už jezdí na boskovický hrad jako domů.

S množstvím odvedené práce také rostla kastelánova důvěra v náš um, takže od práce typu: přines kladívko, přidrž hřebíky jsme se „vyučili“ v zedničině, truhlařině, stolařině, kovařině ... v obsluhování brusky, cirkulárky, hoblovky, motorové pily..... . Jak se mění hrad, měníme se i my. Mimo to, že jsme šikovnější o mnoho dovedností a bohatší o mnoho zážitků a historek, jsme také starší, všichni ukončili střední školy, řada z nás i vysokou. Ubývá času pro pracovní zatížení, služební cesty, diplomové a disertační práce a tak podobně. Ale snad nám to ještě pár let vydrží. Chtěl bych využít tuto příležitost a kastelánovi Jiřímu Mazalovi (a spolu s ním i zaměstnancům Správy hradu Boskovice) poděkovat za všechno, co pro nás udělal, dělá a možná ještě udělá. Rozhodně toho není málo.

Pavel Pája Ecler