Taky chci, aby tam bylo co nejvíce lidí ze Zvonku. Proč? Protože se ze Zvonku stal mezi dvěma velkými Dorty jeden z nejlépe fungujících článků, který je dáván za vzor ostatním. Nechci nás ještě více propagovat, ale spíš nenápadně mezi ostatní infiltrovat to, co je u nás samozřejmé. Stále častěji totiž slýchám, jak se někde jinde dělají pod hlavičkou Brontosaura akce, které nám všem dělají jenom ostudu. Lidé na ně jezdí, protože neví, že to jde dělat jinak, myslí si, že je to u brontosaurů normální, že se jenom maká a pak se jde do hospody, že se jednotliví vedoucí v rámci jednoho článku nedokážou vzájemně dohodnout a jsou stále rozhádaní.

V roce 1994 jsme přijeli na Dort do Mohelnice jako naprosto neznámý brontosauří článek. Přijelo nás však víc jak dvacet a to s velkým nadšením, které jsme rozsévali kolem sebe. Bylo nás všude vidět a slyšet a takřka ve všem, co se tam dělo, jsme byli na předních místech. Během jednoho víkendu jsme byli známým článkem. Ale to byl jen začátek, mnohem důležitější je to, že během dalších pěti let jsme dokázali, že máme co nabízet a čím inspirovat ostatní články a držet tak Brontosaura nad vodou.

Za těch 5 let prošlo Hnutí Brontosaurus několika krizemi a v jednu chvíli to dokonce vypadalo, že bude úplně zrušeno. Toto nebezpečí nebylo nikdy úplně zažehnáno a DORT může být velkým mezníkem. Buď přijede pár lidí, proděláme hrozný prachy a bude to jedna velká ostuda, nebo nás přijede několik set, řeknem si společně, že to, co děláme, má smysl a dostatečně důrazně to ukážeme i svému okolí.

Toník

Dort jsme připravovali asi rok a půl. Nápad dělat něco takového jsem ale nosil v hlavě už od nepovedeného Dortu na Lukově v roce 1996. Bylo skvělé, že vznikla perfektní skupina lidí – opravdových osobností z jednotlivých článků, kteří do toho šli společně. Nechal jsem se uvrtat do role hlavního šéfa, čehož jsem v průběhu lehce litoval a musím přiznat, že jsem se cíleně snažil přenechat řízení Pájovi ze Srostlouchu. Čím víc se Dort blížil, tím míň jsem se na něj těšil, tím více jsem slevoval ze svých původních představ.

Týden před Dortem to začalo. Po pátečním shonu jsem zanechal v Brně všechny nedodělané věci, přepnul myšlení čistě a pouze na Dort, sedl do auta a nechal se odvážet směr Boskovice. Nevím, čím to bylo, ale jakmile jsem vstoupil za hradby boskovického hradu, dostal jsem se do úplně jiné atmosféry. Najednou to ze mě spadlo a já se začal na ten Dort těšit. Už ten týden příprav, kdy jsem měl z práce dovolenou, byl naprosto úžasný. Postupně přijížděli a odjížděli lidé, kteří chtěli pomáhat, zasvěcení šéfové jednotlivých oblastí kmitali a řídili desítky činností na mnoha místech zároveň, budovaly se umývárky a další zabezpečení, drnčely telefony, jezdila auta, vozilo se obrovské množství věcí, poslední smlouvy a dohody, městský úřad, policie, jídlo atd. Připadal jsem si chvílemi jako někdo úplně jiný. Vyfasoval jsem mobila a auto s řidičkou Helčou, kmital mezi bankou a rozhovory v rádiích, telefonoval si s kanceláří ministra a s novináři. Byl to úžasný pocit být jedním z těch, kteří vědí skoro úplně všechno, s obrovskou zodpovědností za spoustu věcí i lidí, a na druhou stranu vědět, že jsou oblasti, které má na starosti někdo jiný a ten svou práci precizně odvede. Bylo to naprosto skvělé seskupení lidí, kteří společně makali a dávali takřka vše ve prospěch společného cíle.

Když to tak hodnotím s více jak týdenním odstupem, byla opravdu největším zážitkem Dortu možnost být součástí organizátorského týmu. Obdivoval jsem lidi, kteří stejně jako já nespí, nestíhají jíst, ale jejich práce je na první pohled mnohem míň vidět a ani chvála účastníků nemíří zrovna do jejich oblasti. Ale bylo vidět, že i ti “nejmenší” pomocníčci si váží toho, že mohou být součástí něčeho takového. Být při tom bylo tou největší odměnou. Všechny nás to hrozně moc ovlivnilo, zhubli jsme o několik kil, ale ten Dort byl pro nás mnohonásobně větším zážitkem než pro jeho účastníky. Čím víc do toho člověk dal, tím více dostal.

Toník

Je neděle 19. září chvíli před devátou hodinou večer a já mám konečně čas si trochu promyslet to, co jsem o právě uplynulém víkendu prožil. Myšlenka, že Dort pro Brontosaura, 25 let, by měly společně organizovat články Zvonek, Srostlouch a Orchis, mě napadla přibližně před třemi lety a teď už si nejsem jist, zda to bylo před osudným Dortem na Lukově nebo až po něm. Dokonce jsem si říkal, že by vše mohlo proběhnout v Telči. Plný euforie jsem se o tom zmínil Mílovi, poté Tondovi a pak nějak Ríšovi a Bobšovi. Pak jsem na celou záležitost zapomněl.

Přibližně před rokem a půl mě oslovili Tonda s Lišejníkem – že bych mohl s Dortem vypomáhat, že jsem o tom mluvil atd. Souhlasil jsem, i když jsem se zcela vážně obával spolupráce s takovými kapacitami jako jsou Tonda a Lišejník. Když jsem se dozvěděl, že je u toho taky Pája, bylo mi jasné, že ze mě nemůže být nic jiného než outsider. Z toho důvodu jsem se rozhodl dělat úkoly, které jsou zcela nezávislé na všem ostatním, na které stačím a které mě baví. Role zdravoťáka mi padla jako ulitá a těšil jsem se na ni. Časem mi ovšem dali na starost odpadky, záchody a později ještě umývárky. Všeobecně to zhodnotil Pája: “ Pabe, máš na starosti ministerstvo hygieny…”

A tak jsem v posledním měsíci před Dortem telefonoval, telefonoval, faxoval a telefonoval, ačkoliv to nijak extra neumím a hlavně to nemám rád. Vlastně to prakticky nesnáším. Když jsem konečně sehnal na půjčení umývárky, dozvěděl jsem se, že už jsou sehnaný dvoje další. Ani náhodou mě to nemrzelo, naopak jsem měl velkou radost, že na řešení úkolů se podílí víc lidí najednou, i když komunikace mezi nimi mírně vázne. Přesně takhle si představuji špičkový tým. Na vyváženou jsem sehnal jistou aparaturu pro dortové rádio a o množství úkolů, které splnili další členové týmu, se mi ani nezdá.

Během celého víkendu jsem byl sarkastický až hrůza. Když teď přemýšlím, proč jsem takový, napadá mě jediná hypotéza. Odpovědnost za vykonání úkolů mně svěřených ve mně vyvolává jistý stres (a já si ho jsem vědom), proto neprožívám atmosféru akce přímo na ní. V testu mi pak vyjde, že jsem nemotivní rejpal, jehož IQ je… Na akcích, kde jsem vedoucí, mám jediné krédo: dokonale splnit úkoly, které mám, a od ostatních očekávat totéž. Vím, že se to splnit nedá. “Prožít” si to všechno mohu až teď. Je perfektní, že se nestal vážný úraz ani jiný malér. Mnoho lidí mi na Dortu chybělo, ale i bez nich byla atmosféra bezvadná. Kdybych se měl svěřit, co během celé akce bylo pro mě nejemotivnější, tak to nebude potkání dvou studentek, které trápím fyzikou, ani nakrojování dortu, o kterém jsem dopředu nevěděl, ani buzení ve tři hodiny ráno k rozdrcenému nártu, ze kterého se vyklubaly přetažené a nachladlé šlachy, ale to, co jsem mohl vnímat mockrát za den a vždycky mě to chytlo u srdce.

Pab

Byla chvíle, kdy měl na mále, ale přežil je. Bylo to díky spoustě obětavých lidiček, ale hlavně díky myšlence, která tyto lidi spojuje.

Myšlenka aktivního způsobu života, vlastní spoluodpovědnosti za dění kolem nás, rozdávání radosti a příjemných zážitků, konkrétní práce pro přírodu, sebevýchova a výchova ostatních, nabízení alternativ konzumu a snaha o směřování ke způsobu života travale udržitelnějšímu, vytváření ostrůvků pozitivní deviace, možnost být součástí kolektivu blízkých jedinců, kde má každý možnost uspokojit své potřeby jistoty, sounáležitosti, uznání a seberealizace.

Zvonek má za sebou 10 let, Hnutí Brontosaurus 25 a bez ohledu na to, že je náhodou právě magický rok 2000, stojíme všichni právě v bodě, kdy je třeba se na chvíli zastavit a ujasnit si to, proč děláme to, co děláme, co je pro nás důležité, jaký to má smysl, proč a čím chceme oslovovat další lidi.

Vy všichni, kteří právě čtete tyto věty, jste s námi už něco zažili a něco vám to určitě dalo. Proč teď čtete tyto řádky? Začínáte o nich taky přemýšlet? Pokud se chcete jenom bavit, máte na to právo. Ano, za některými věcmi, které na akcích děláme, není třeba hledat nějaký hlubší smysl. Každá věc je však kamínkem do mozaiky. Někdy i cesta může být cílem a na druhou stranu k vytčenému cíli těch správných cest může vést nekonečně mnoho. Jsem hrozně rád, že o těchto věcech přemýšlí i ostatní a už se těším na Valnou hromadu.

Toník