Připálené dno Brontosauřího dortu

aneb

 nejsme tak docela bezbranní

 

      Dort pro Brontosaura proběhl 16.-18.9.94 a určitě patřil k největším akcím, do jejichž přípravy se kdy Hnutí Brontosaurus pustilo. Břemeno náročné organizace padlo tentokrát na přerovský Oikos, a tak nebylo divu, že si Ivan Hedervári sezval všechny známé, organizátorsky více či méně talentované, a především ochotné lidičky už na neděli 10.9. do Mohelnického campu. Jakýmsi řízením osudu jsem se mezi nimi ocitl i já, chtěje vyplnit jeden z posledních  týdnů před zahájením školního roku veselými chvílemi s přáteli a "nenáročnou prací".

            Zpočátku se mé představy slušně shodovaly s realitou; dvacítka energií nabitých a prázdninami rozjařených brontosaurů se nenudí ani za špatného počasí, a malování plakátů, šipek, shánění plechů (pod ohniště), řezání dřeva a česání jablek se stěží dalo nazvat vyčerpávající dřinou. Atmosféra poněkud zhoustla ve čtvrtek, kdy se započalo se stěhováním stolů a laviček a stavěním stanů, ale to hlavní si Ivan stále nechával v záloze.

            Karty odkryl až ve čtvrtek večer, kdy již poněkolikáté otevřená debata na téma "co, kdy, kde, jakým způsobem a kdo za do zodpovědný" vykrystalizovala v rozdělení celého mužstva do pracovních sekcí zodpovědných za samostatné úseky organizace. Jako příklad bych jmenoval sekci "Rekordy" (pověřena organizací lámání rekordů), sekci "Jídlo" (bez komentáře) a také tu, do jejíhož čela osud a Ivan zlomyslně postavil mne - sekci "Vstupenky a ochrana". Od tohoto okamžiku doposud rozmazané obrysy organizování začaly být nahrazovány ostrými konturami a promyšlenými tahy. Já byl jedním z těch, kterým svěřili štětec a pomalu mi docházelo, že to zas nebude taková legrace, jak jsem si představoval.

            Mohelnický camp je poměrně rozlehlý; od zbytku světa jej dělí plot vzbuzující spíš pobavený úsměv, než strach z ublížení si na těle při pokusu o jeho překonání. Navíc je semo tamo pro zpestření přerušen věčně otevřenými brankami. Ty se nám naštěstí podařilo uzavřít až na recepci, místo doporučeného a formálně posvěceného vstupu a branku do hospody, která musela zůstat otevřená. Bylo tedy nezbytné k ní postavit 2 lidi, kteří by případné zbloudilce či narušitele verbálně a třebas i fyzicky přesvědčovali, že hlavní vchod je jinde. Další dva "ostří hoši" museli strážit vstup do amfiteátru; dvě pětice lidiček se střídali každé dvě hodiny na hlavní bráně. Společně se mnou, který jsem mezi celou ochrankou poletoval, byl všude najednou a nikde k zastižení, nás bylo 15. Víc lidí Ivan postrádat nemohl.

            Problém byl v tom, že jsme potřebovali i mobilní stráže procházející kempem, které by lačně vyhlíželi ty, kdož nemají na krku cedulku ( a tedy jsou v campu neoprávněně) - a vyváděli je ven, respektive si všímali těch, kteří opilecky hulákají, rozbíjejí stany, bijí hodné kamarády apod. - a pomáhali je uklidnit. V nouzi nejvyšší nezbylo než sáhnout po kompromisu. Bylo rozhodnuto vybírat z řad účastníků robustně stavěné mladé muže s pohledem jiskrným a rukou pevnou (tzv. HRANY) a nabídnout jim roli pomocné ochranky. Oblíbený reklamní slogan zněl: "Nemusíte se omezovat v zábavě, jen se trošku víc dívejte kolem sebe."

            Nastal den D. První účastník přišel už ráno v 9 a byl okamžitě pasován na hranu. Brzy po 12 hod začaly pokladnu obkličovat pestré hloučky usměvavých brontíků a ztepilých brontic a řady hran se pomalu rozrůstaly. Počasí se ustálilo na střídavě oblačno, tváře kamarádů však zůstávaly naladěny na pronikavě jasno a já začal mít dojem, že to vše přece jen půjde zvládnout.

            První studené kapky přišly ve 4 odpoledne: "Ty jsi šéf ochranky?" Tady tomu děvčeti se ztratil batoh!" Kromě slov útěchy (pokusíme se ho najít) a utajovaného údivu smíšeného se vztekem jsem se nevzmohl na odpověď. Do 10 hodin je z kapek pořádná sprcha - 5 krádeží, většinou doklady a peníze. Ukradený batoh se záhy nachází; chybějí opět dvě zmíněné věci.

            Ochranka se dostává do varu. Cedulky se kontrolují na každém kroku, lidé ubytovaní v campu z nás začínají být poněkud nervózní. U restaurace zahlédne Robert podezřelého muže, který na pokus o kontakt odpovídá sprejem. Koncert v amfiteátru je v plné parádě a já mám pocit, že celou tu paseku tady dělá profík - někdo, kdo si légálně zaplatil a teď se nám směje do očí.

            Okradení z vlastní iniciativy zřizují úschovnu batohů. Já osobně přerušuji vystoupení Lokálky, a vysvětluji, jaká je situace: "7 krádeží. Noste prosím vás s sebou peníze a doklady." Slézám z pódia a srdce mi tluče. Kapelník Lokálky si mne bere stranou: " Vidíš támhle ty dva chlapíky? Tak ti nám s největší pravděpodobností ukradli na fesťáku 10 000. Nic se jim nedokázalo, ale dejte si na ně majzla."

            Z nedostatku lepšího nápadu je začínám sledovat. Mají něco ke 30, okázale živě tančí, a po našem rozhovoru mizí z amfiteátru. Po chvíli je hlášena další krádež. Náhoda?

            Před půlnocí zmerčíme jednoho z nich mezi chatkami. Z ničeho nic se bezdůvodně dává do běhu, v patách má asi 5 lidí. Náhle prudce zastavuje a s odzbrojujícím úsměvem říká: "Vy jste si mysleli, že jsem něco ukrad´? Vždyť mám jen knížku, co jsem si před chvílí koupil". Necháváme ho jít. Monika však tvrdí, že něco v běhu zahodil do tmy...

            Už víme kde oba bydlí. Je dohodnuto, že chatka č.61 bude už od rána hlídána Drnkálkem a Thomaskem. Oba jsou civilisté - nemají průkazky ochranky. Drnkálkovo svědomí se pere s pocitem, že špehuje nevinné; přesto je sleduje až do Mohelnice, kam se oba odcházejí uklidit, když ostatní brontíci pracují. Celá ochranka přirozeně zůstává v campu. HRANY jsou bezvadný, dřou mnohdy víc, než moji vlastní lidé (organizátoři). Nikdo z nich se nebaví, neodpočívá, od rána do večera křižují camp jak pobřežní hlídka Sargasové moře v mlze. Zavádíme jezdeckou policii (cyklisty), chystáme léčku v podobě batohů nastražených u stanu. Přicházejí dva kluci z Mohelnice s vlčákem a tonfami nabídnout nám nezištně svou pomoc (i takoví jsou lidé!). Do řad ochranky se dobrovolně hlásí další a další. Žluté pásky na rukou (identifikační znamení) jsou záhy vidět všude. Vypadá to, že je klid. Začínají mne bolet lýtka a 3 hodiny spánku se dožadují pokračování. Never mind.

            Lidi se vracejí z práce, začíná odpolední program. U chatky 61 se nachází hromádka  dokladů; policie si je odváží k dokumentaci a slibuje, že se v campu občas zastaví.

            Asi ve 4 hod se mi přicházejí do ochranky nabídnout dva dospělí chlapi. Samo sebou je beru všemi deseti - věk vzbuzuje respekt a navíc nejsou žádní houžvičkové. Když jim vyplňuji průkazky s hrůzou si uvědomuji, že to jsou naši dva výtečníci. Přece si nenasadím do ochranky škůdce! Zbývají asi tři sekundy abych svůj souhlas stáhnul zpátky. Mozek pracuje na plné obrátky. Rychlá analýza, nápad - a já jim stužky i průkazky dávám.

            Následující půlhodina má dramatický průběh - každá sekunda je drahá - musím to stihnout dřív, než něco ukradnou. Žluté pásky fungují jako ochranné zbarvení - nikdo si jich nevšímá.

            I tato mince má však i druhou stranu - během půl hodiny už celá moje ochranka ví, že dva starší chlapíci, čerstvě přijatí, NEJSOU  ochranka, ale naopak vrcholně podezřelí. Je třeba střežit každý jejich krok!

            Oba jsou však navýsost opatrní. Rádi by si především získali moji bezmeznou důvěru - jejich čtvrthodinové vyprávění o tom, že by v Mohelnici rádi uspořádali sraz Brďo oddílů, však poslouží pouze k tomu, aby si je všichni ostatní prohlédli a vryli si je do paměti. Žluté pásky je zároveň činí viditelnými a to že je neustále někdo sleduje není nápadné. Jsou přece "naši". Boj nabírá na obrátkách!

            Stavím je k zadní brance u hospody - tam nejsou skoro žádné stany; navíc jsou stále pod dohledem. Houstnoucí tma však dělá ustavičné sledování těžším a těžším. Máme tu večeři a po ní koncert. Oba výtečníky posílám do amfiteátru, aby se postarali o nezvané návštěvníky bez vstupenek. Vypadá to, že mi spolkli tvrzení, že je lepší když dospělého člověka  vyvádí ven opět dospělý, než takový cucák jako já.

            Během celého odpoledne žádné další krádeže!! Únava se však projevuje a já úzkostlivě počítám každou hodinu, která mne dělí od konce Dortu. Nohy se dožadují aspoň chvilky sezení...

            Polovina ochranky stále visí na těch dvou, zbytek prochází mezi stany. Je nás nějak málo, mám podezření, že se mi někteří organizátoři  vesele baví, zatímco si zbytek může nohy uběhat. No, hlavně vydržet, ať se nic dalšího neztratí.

            Možná jsme poněkud ukolébáni. Dva sledovaní z ničeho nic opouštějí amfiteátr a mizí všem očkům na ně nasazeným. Rozbíháme se do všech stran. Kde hrome jsou? Nervy mám napjaté k prasknutí.

            Náhle přibíhá Monika, sotva lape po dechu: "Štěpo, jednoho z nich jsme s Foxem viděli jak vylézá ze stanu; Fox ho vzal teď na pivo a nepouští ho ani na krok z očí. Co mám dělat?"

      Srdce mi začíná bušit rychleji. Mezi chatkami stojí policajtský favorit. Nacházím dva příslušníky a stručně jím líčím situaci. "Pusťte ho a sledujte ho dál; dokud ho nedrapsnete za ruku s peněženkou, nic na něj nemáme", dí jeden. Vztek a bezmoc mnou cloumá, jdu za Foxem. Ten je ještě nepříčetnější: "Vždyť má náprsní kapsu nacpanou doklady! Stačí na pár sekund povolit ve střehu, někam je zahodí a máme po ptákách!"

            Jdu poprosit policajty, aby ho prošacovali. Říkají, že pokud je nevinen, je takově počínání žalovatelné. Evidentně se jim do toho moc nechce. Sám nevím, co mám dělat...

            Utíkám za ostatními organizátory. Situace je na ostří nože. Nikomu se do šacování nechce; nemají-li u sebe nic, zhroutí se celá promyšlená sledovací taktika. V ochrance vře jako v konvici s čajem - zpráva se šíří rychle a stan s pivem je brzy obklíčen výhružně mručícím davem. Přicházím já s Pavlem, vstupujeme do stanu. Nakonec vhodná slova nalézá Fox:"Prosím tě, mohl bys nám ukázat kapsy, máme podezření, že v ochrance je někdo špinavej, a tak se navzájem kontrolujem." Kruh zachmuřených obličejů jehož poloměr se neustále zužuje dodává výzvě na vážnosti, ale ubírá na racionalitě. Tak už to vyndej!!

            Pokrová tvář a ležérní gesto. Sakra, spletli jsme se. Zklamaně otevíráme pouzdro na doklady. DVĚ CIZÍ OBČANKY. Všem nám padá kámen ze srdce. Za blekotání, že doklady našel (a půl hodiny s nimi seděl u piva) si výtečník i jeho kumpán balí věci a s plnou světelnou parádou cestují na policejní stanici.

            Za nimi v patách odjíždíme já, Petr (Velký Bront), Monika, Fox a majitelky dokladů - k sepsání protokolů. Vracíme se ve tři ráno, unavení, ale šťastní.

            Poslední den už k žádným krádežím nedochází. Vzhledem k presumpci neviny a neznalosti průběhu důkazového řízení, nemůžeme zde oba odvezené jmenovat. Budete-li však někdy organizovat něco srovnatelně mamutího, zavolejte předtím na Radu. Třeba vám ušetříme velké starosti a šéfovi vaší ochranky těžkou hlavu a křeče v lýtkách.

 

                                                                                                                                                         Štěpa